Malířka bolesti – Artemisia Lomi Gentilesch

Jsme tu s dalším dílem seriálu dějin umění. Kde odkrýváme pozadí vzniku uměleckých děl slavných mistrů. Dnes uvidíte skutečně za obraz.

Malířka bolesti – Artemisia Lomi Gentilesch (1593-cca1656)

Životní dráhu okouzlující, nadané a sebevědomé ženy, můžeme myslím bez nadsázky charakterizovat slovy jako “malířka bolesti”. Jde se o silnou ženu, která se dokázala prosadit na výtvarném poli 17. století, prostředí, které patří výhradně mužské populaci. Její nepopiratelný talent ji dokázal vynést až na významné evropské dvory. Přes hluboké trauma z mládí se pokusila přenést právě prostřednictvím vlastní umělecké tvorby.

Formování rané umělecké duše

Dívka se narodila do římské malířské rodiny Orazia Gentileschiho (1563-1639), kde vyrůstala jako mezi svými bratry. Záhy u ní otec rozpoznal neomylný umělecký talent, kterým své sourozence s nadhledem převyšovala. Orazia se svou malbou řadí k proudu Caravaggistů, tedy následovníkům Caravaggiova šerosvitu. V tomto duchu vzdělával i svou mladou dceru. Její nadání bylo nezpochybnitelné a přesto jí byl v 19 letech byl odepřen – jakožto ženě, vstup na římskou malířskou akademii.

Osudové setkání s tvrdou realitou světa

Po nezdařeném pokusu získat pro svou dceru oficiální vzdělání na malířské akademii, se otec rozhodl, pro soukromé studium. Za tímto účelem najal svého spolupracovníka Agostina Tassi (1578-1644), s kterým tou dobou realizoval zakázku v římském paláci Pallavicini Rospiglios. Tehdy přibližně pětatřicetiletý malíř začal se vzděláním mladé Artemisii. Učitel ovšem zneužil svého postavení a svou studentku znásilnil. Během následného vleklého soudního procesu bylo zjištěno, že Tassi je bezcharakterní člověk nejhrubšího zrna s příznaky sexuální deviace. Malíř se kupříkladu chystal zavraždit vlastní manželku, nutil k sexuálnímu styky svou švagrovou a chystal se ke krádeži vybraných Oraziových malířských pláten. 

Vypořádání se s “osudem”

Každý z nás je se skutky, s kterými se během života střetl, schopen vypořádat rozličnými způsoby. Artemisia se svou zkušenosti rozhodla vypořádat prostřednictvím umění. Svůj prvý velký obraz vytvořila pod výtvarným vedením svého otce. Je jím velmi dobře čitelný obraz “Zuzana a starci”. (obr. Zuzana a starci, 1610, SchSchönborn, Pommersfelden, Německo) Motiv odkazuje k starozákonnímu příběhu, kdy se dva “soudci z lidu” pokusí krásnou Zuzanu pod pohrůžkou nařčení z cizoložství přimět k sexuálnímu styku. Tento motiv mladé dívky v ohrožení mužů, zpracovala ve svém životě ještě mnohokrát. Za pozornost rozhodně stojí restaurátorský zásah, s jehož pomocí nahlédneme prostřednictvím infračerveného světla pod závěrečnou vrstvu olejomalby. Je to poměrně běžná uměleckohistorická praxe, kdy se tímto způsobem pozoruje tvůrčí vývoj kompozičního řešení autora. To co ovšem můžeme nalézt za sladkou závěrečnou malbou, kde se cudná žena nepřesvědčivě brání dvěma mužům, dokáže v tomto případě doslova vyrazit dech.

Znásilnění v malířské praxi

Pod snímky infračerveného světla restaurátoři objevili původní zamýšlenou kompozici celého plátna. Nesedí zde půvabná dívka na obrubě kašny, která se jen chabě brání pohledům a dotykům dvou chlípných starců. Pod světlem se objevila figura ženy s křečovitě roztaženou dlaní nad hlavou. Z jejího hrdla se doširoka rozevřenými ústy hrne démonický řev. Zatímco na mnohých dílech s tématikou Zuzany v lázni, drží jeden z mužů v ruce dýku,  s jejíž pomocí se snaží dosáhnout vytouženého sexu. V případě podmalby svírá dýku ovšem sama Zuzana na svou ochranu a jeden ze starců ji zezadu hrubě drží za rozcuchané vlasy. Jen těžko si lze představit hrůzné emoce, které malířka během práce na plátně musela zažívat. Z dnešního pohledu můžeme hovořit, že se jedná o určitý druh arteterapie, kdy umělec dává své “noční můře” uchopitelnou hmatatelnou podobu. Je to jistý druh potřeby, kdy se umělec snaží svou niternou představu, která mu zahlcuje tělo, odevzdat malířskému plátnu. Těžko říct jaké okolnosti vedly malířku k finální přemalbě původní práce, snad utkvělé nutkání, že na hrůzný námět se není možné lidským okem dívat, ale pod skořepinou hezké malby zůstává hrůzný zážitek hmatatelně zachován. (obr. pod infračerveným světlem: Zuzana a starci, 1610, SchSchönborn, Pommersfelden, Německo)

Hledání sebereflexe prostřednictvím námětů

Mnohá témata, která si Artemisia vybírala pro svou tvorbu souvisí s násilným vztahem muže a ženy. Stylem malby, kompozicí i náměty zůstává věrná Caravaggiově škole, ovšem díla zpracovává svým osobitým způsobem. Obraz, kde Judita v Caravaggiově malbě odřezává Holofernovu hlavu, si žena udržuje odstup. A s nefalšovaným odporem se snaží nepotřísnit se krví pryštící z hrdla. (obr. Caravaggio: Judita a Holofernes, 1598-1599, Palazzo Barberini, Řím)

Naše malířka ovšem námět pojala ostendativně a s nezakrývanou vervou podřezává mužské hrdlo. (obr. Judita a Holofernes, 1614-20, Galerie Uffizi, Florencie)

Z dalších sebevědomých hrdinek historie si za náměty vybírá ženy jako kající Máří Magdalénu; nebo starozákonní Batšebu, s kterou smilnil za zády manžela sám král David. Z dalších můžeme zmínit hrdinnou židovku Ester, či antickou Lukrécii, která se po aktu znásilnění probodla dýkou. Tváře zobrazovaných hrdinek často nesou Artemisininy autobiografické rysy.

Dlouhá cesta po evropských dvorech

Po odchodu z Říma našla útočiště ve Florencii a to přímo na dvoře rodu Medici. Stala se v podstatě prvou ženou, která zde byla přijata na Akademii umění. Za jednu z největších zakázek jejího florentského pobytu lze považovat výzdobu stropu Casa Buonarroti, v níž tou dobou vznikalo muzeum Michaelangela. Po roce 1621 se vrátila zpět do Říma. Stala se vyhledávanou portrétiskou, ale nedostávalo se jí potřebného uznání. Nepodařilo se ji získat žádnou prestižní zakázku v podobě oltářního obrazu. Snad pod vidinou lepších zakázek odcestovala roku 1927 do Benátek. Z tohoto období pochází velmi klidným a vyrovnaným dojmem působící obraz odpočívající ženy – Venuše. (obr. Spící Venuše – Venere Dormiente, cca 1927-1930, Museum krásných umění v Richmondu, USA)

Po třech letech se stěhuje do Neapole. Zde se na ní poprvé usmálo štěstí a začala pracovat na velkých oltářních plátnech jako Mučení sv. Januaria (obr. Mučení sv. Januaria v amfiteatru v Puzzuoli, 1636-1637, Muzeum Campodimonte, Neapol), nebo obraz s výjevem Narození sv. Jana Křtitele.

V roce 1638 Artemisia odjíždí na pozvání anglického krále Karla I. do Londýna, kde již nějakou dobu pracuje její otec. Krále zaujala pověst nadané, sebevědomé umělkyně a dodnes v Královské sbírce ve Windsdoru visí její podobizna, kde se Artemisia stylizovala do Alegorie Malířství. (obr. Alegorie Malířství, 1638-1639, Královské sbírka ve Windsdoru, Londýn) Anglii opustila až v roce 1642, kdy se v zemi začalo pomalu schylovat k občanské válce. Vrátila se zpátky do Neapole. Zemřela pravděpodobně při obrovské morové epidemii, která zasáhla město v roce 1656.

Její odkaz leží takřka na dosah ruky

Artemisia měla velmi pohnutý osud a její práci můžeme nalézt i v nedaleké Moravské galerii v Brně. Zde se nalézá druhá verze jejího raného, dalo by se říct doslova osudového plátna s motivem Zuzany (obr. Zuzana a starci, 1649, Moravská galerie, Brno).

Dílo můžeme shlédnout ve stálé expozici Moravské galerie, která má v Místodržitelském paláci od listopadu tohoto roku svou novou podobu. V češtině vyšlo i románové zpracování Artemisinina života od Marine Bramlyové, které nese příznačný název “Malířka náruživosti”. Román nesmíme brát jako literaturu faktu, ale dokáže nám rozhodně přiblížit osud této okouzlující ženy.

TK

Toto je sedmý článek ze série, kterou najdete  na našem webu pod názvem „Střípky dějin umění“.   Odkaz na seznam všech článků najdete zde