O Školičce – Ateliéru ŠUM jsem se dozvěděla od kamarádky již v r. 1998. Začala jsem, tehdy s dvouletým synem, docházet na kurzy keramiky pro maminky s malými dětmi. V malebných prostorách, se zkušenými lektory a s partou stejně zapálených lidí jsme tvořili výrobky z hlíny, vyráběli mýdla, malovali a kreslili, zpívali.
Děti odrůstaly, osamostatnily se a tak mohly maminky zkoušet složitější výtvarné techniky. Vitráže – lampy technikou Tiffany, smaltované předměty, stříbrné šperky, kašírované objekty…
Pravidelná setkání byla příjemným odreagováním v pracovním shonu a stálou inspirací zkoušet něco nového. Z pravidelných výtvarných setkání se postupem doby stala parta lidí, kteří spolu rádi tráví volný čas i mimo výtvarku. Můj devatenáctiletý syn vystudoval výtvarnou školu.
Toto je můj příběh- kus života s Ateliérem ŠUM.
Na kurzech si najdou nejen děti,ale i dospělí činnost,u které se zájmem vydrží. Věřte, že nahlédnete, vyzkoušíte a už zůstanete.
Na počátku byla osobní potřeba odpočinout si, touha něco tvořit rukama, zkusit a naučit se něco nového a také cíl vytvořit originální dárek pro blízkou osůbku.
Stal jsem se tedy žákem, stejně jako začínají děti ve školkách, či na základní škole, někdo možná na střední, já si na hlínu sáhl v bezmála čtyřiceti letech. První šišatý hrneček vyrobený základní technikou spojených hliněných válečků mám doteď, svým šišatokostrbatým vzhledem působí jako dětská práce, čímž mi vždy vykouzlí úsměv na rtu, protože krásně vystihuje skutečnost, že jsem si ve svém věku dopřál dělat v něčem úplně první nejisté krůčky, tak jak je to přáno převážně dětem. Již při válečkové technice jsem se naučil pravidla pro spojování hliněných kousků tak aby držely pohromadě, pomocí nože, vody a rozředěné hlíny na štětci – šlekru. Po technice válečků následovala technika plátování, kdy se hlína vyválí podobně jako těsto na vánoční cukroví. Je třeba jen zvolit patřičnou tloušťku plátu pro to co chceme vytvořit. Z plátu pak nařežeme díly, ze kterých sestavíme to co tvoříme, podobně jako z kostek stavebnice. V této fázi už byly vypáleny mé první výtvory a mohl jsem si vyzkoušet jak se na holé vypálené hlíně budou chovat různé glazury. Na kursu mě nejvíc bavilo, že jsem mohl tvořit co mne napadlo, většinou se jednalo o něco, k čemu jsem měl nějakou vnější inspiraci a vdechnul jsem tomu vlastní nápad a realizaci. Vznikl tak první svícen na čajovou svíčku, posléze svícen na normální svíčku, podobně jako první hrneček vše postupně dostalo glazuru a já tak mohl nejen získat představu jak se glazury mají nanášet a jak pak vypadají, ale mohl jsem i snadno pozorovat jak z prvních nejistých krůčků vychází čím dál pohlednější výsledky. Půroční kurs jsem zakončil tvorbou toho, co jsem chtěl prapůvodně vytvořit, a to originální kubistické čajové konvičky pro kamarádku. Plátování se ukázalo být na tento projekt zcela postačující, na hlíně jsem ocenil, že dokud je měkká a tvárná, dá se velmi pěkně dotvářet a dolaďovat, po vysušení jsem tedy s napětím očekával, zda polotovar obstojí při prvním výpalu. Vyšel z pece chlupatý a jednobarevný, ale celý a zvonivý. Stačilo jen jemně osmirkovat hrubá místa a popřemýšlet o glazuře. Zvolil jsem odvážnou kombinaci, která mohla vyjít, ale výsledek byl, jak už to u keramiky bývá, v době plánování poměrně neznámý. Bílá glazura prý při výpalu vystoupá na povrch modré, která je těžší, zkusil jsem tedy konévku celou pokropenatit různě velkými a různě silnými kapkami bílé glazury s tím, že jsem pak celek namočil do modré glazury. Vnitřek jsem vypláchl roztokem bílé glazury, a nechal jsem, ať se v peci dějí věci. Výsledek se vydařil lépe než jsem si mohl představit ! Z mé závěrečné práce vyšla parádní kropenatá kubistická konvička, která dle mého plánu znázorňuje dvě vzájemně pronikající se krychle, přičemž vzhled tmavomodré glazury jemně bíle žilkované a kropenaté si nezadá s profesionálními čajovnickými produkty. Jediné že tvar hubičky příliš neumožňuje pohodlné nalévání bez bryndání, takže konvička je spíše dekorativní, než praktická.
Musím říci, že na keramický kurs u Zuzky v Jirchářích moc rád vzpomínám a často si říkám, že až budu zas mít nějaký pěkný nápad na realizaci, že se tam rád vrátím. Nalezl jsem zde nejen příjemné a nenásilné odborné vedení a pohodovou a veselou tvůrčí a inspirativní společnost, ale i dlouhodobá přátelství s tvořivými a prima lidmi.
Zuzko dík !
První rok v artklubu
Proč já- kdo jsem já? Jsem jedním z prarodičů t.č. 12 šikovných vnoučat a dcera svého 95letého, stále tvůrčího otce. Baví mne hrát si, tvořit, poznávat nové lidi, bavit se. Jednou jsem vyhledávala kroužky pro naše vnoučata. Na internetu jsem objevila Školičku u sv. Michala a její nabídku. Bohatá nabídka nejen pro děti, ale i pro seniory.Tak jsem si řekla, že se půjdu obohatit a začnu se učit nejrůznější výtvarné techniky nejprve já sama a potom také s vnoučaty. Zcela nepolíbená výtvarným uměním a s pocitem méněcennosti vypěstovaným v hodinách kreslení na ZŠ, jsem se rozhodla na stará kolena dělat to, co jsem nikdy nedělala. Změna je život. Život tvoří nové výzvy. Tak jsem jednu další přijala.
Proč artklub u Zuzky? Navštívila jsem tedy artklub ve Školičce Mgr. Zuzany Klápšťové. Hned první dojem byl výborný po všech stránkách. Výborná lektorka Zuzanka, výborní spolužáci mého věku, výborné přátelské veselé společenství, výborné útulné starobylé romantické prostředí. Výborná byla i koncepce dvouhodinovky. Na úvod lektorka přečetla pověst, na jejím základě zadala téma pro naši tvorbu, vymyslela k tomu výtvarnou techniku a my jsme tvořili. Když jsme dotvořili, mohli jsme se sdílet s ostatními. Podělit se o svůj výtvor, i své zjevné i skryté pocity, asociace. Já se sdílím ráda, tak jsem se rozhodla sdělit svůj první rok v artklubu i vám.
Proč ne vy? Už vás tato otázka napadla při čtení prvních řádek? Tak už vůbec neváhejte a přijďte náš klub navštívit a třeba se zpočátku jen dívat a pozorovat. Klub je otevřený všem a nemusíte chodit pravidelně, třeba jen, když zrovna máte čas a chuť.
Jestliže vám tato otázka ještě ani na mysl nepřišla, tak čtěte dále, třeba vás něco z témat nebo technik zaujme natolik, že byste to chtěli přece jen také zkusit, zažít, sdílet. Nebo jen zkusit.
Co vám mohu za sebe sama slíbit? Přátelskou atmosféru plnou laskavého humoru, smíchu, poznání, co vše umím, jiné pohledy na sebe, na druhé i na stejné téma. Obohacení, i obohacení z radosti ze sebe sama.
Závěr? Celkově hodnotím rok v artklubu velmi pozitivně. Bylo to vše pro mne velmi obohacující. Seznámení se s nejrůznějšími technikami, prohlubující se přátelství se všemi účastníky, překonání sebe sama ve zkoušení různých technik, svoboda vyjádřit se jinak než slovy a to v plném rozmachu rukou, ducha, duše, pohlazení duše, sebevyjádření, sdílení, přemýšlení o bájích a pověstech a o životě z různých úhlů pohledu, naprosté uvolnění.
Pozvání, výzva pro každého z nás – Pozvání do artklubu je míněno velmi vážně, ale pobyt v artklubu je velmi veselý. Pozvání je velmi osobní, ale pobyt tam může být velmi neosobní, když by se návštěvník chtěl ukrýt za masku. to výzva pro každého z nás. Buď se chceme sdílet a poznávat sebe sama – skrze tebe poznáš sebe-, nebo se sdílet, naslouchat poznávat i druhé a třeba nalézt spřízněné duše. Ovšem úplné vítězství v klubu pro mne je: přišla jsem, viděla jsem, spřátelila jsem se, sdílela jsem se, tvořila jsem, vytvořila jsem, vystavila jsem – doma pro rodinu, vnoučata – motivovala jsem.
Výhledy do budoucna jsou velmi jasné. Komu je jasné, jaká témata by chtít zpracovávat, jakou technikou nejvíce pracovat, má možnost předložit své návrhy. Komu dosud není jasného nic, nechá se překvapit a vést milou, trpělivou, chápající lektorkou Zuzankou. Tedy tak či onak, je to vždy světlá a skvělá budoucnost.
Konec s překvapením – jako červená nit se po celý rok „artklubem“ táhne Láska, Radost, Společenství.
Láska i hory přenáší, artklub u Zuzky ducha povznáší a duši nadnáší. Přeji vám to zažít, těším se na vás, noví příchozí spolužáci.
J.R.N.
Jako malá jsem neustále něco vyráběla a tvořila, chodila jsem asi 8 let na keramiku, mých výrobků z toho období je na chatě plná půda… Ani nevím, proč jsem přestala, nicméně na výšce se mi zastesklo po činnosti, která by za sebou nechávala hmatatelné výsledky a nevyžadovala neustálé intelektuální vypětí. Hledala jsem na internetu kroužky pro dospělé a byla jsem nadšená, když jsem objevila Jircháře – Školičku na nádherném tichém místě uprostřed centra, inspirativní prostředí, Zuzku, ke které člověk chodí „jako domů“ a spoustu inspirativních spolutvořících.
Různých kurzů jsem vyzkoušela nespočet, stálicí je keramika, ale užila jsem si a vracím se i na kurzy šperku, vitráže a další. Jsem vděčná za tuhle možnost – a vřele doporučuji i ostatním!
Moje keramika, moje láska
Do práce, z práce. Do práce z práce. Naučit, vyzkoušet, oznámkovat. Písemky, porady, prázdniny. Stejné kolo jedu už několikerý rok. Jsem spokojená, učit jsem si vždycky přála, ale když se otočím, nic za mnou není. Moje slova vyřčená před tabulí jsou pryč, absolventi v tahu.
Hledám si po večerech plán B. Google mi vyplivne Zuzanu a její lekce keramiky. Fascinuje mě adrese V Jirchářích v úplném centru Prahy, tak ji hned píšu. Zuzka mi odpovídá, virtuálně si plácneme a já začínám od září chodit ve středu večer na lekce pro dospělé. Do školičky u sv. Michala.
Mé začátky jsou křečovité. Mé začátky jsou kýčovité. Přes týden si hledám inspiraci k dílu, na večerní keramice se pak snažím napodobovat originál. Výsledky jsou tristní. Nevychází mi tvary, lehkost, křehkost, šmrnc ani glazury. Ale keramické hodiny od sedmi večer mají obrovského ducha. Všichni v pracovních košilích, za okny podzimní zima a tma. Tvoříme, povídáme, povídáme, tvoříme. Zuzana má noblesu a styl, nikoho nikam netlačí, jen směruje. Ukazuje druhy hlíny, typy nástrojů, fígle při glazování. Hodiny jsou spíš tišší, to jen občas divocí extroverti na sebe strhávají pozornost. Stěny ale burácí při společném smíchu. Což občas stojí za to, i když nás u dvou stolů nesedí víc než by se vešlo do tuctu.
Úřednice, tiskové mluvčí, bankovní poradci, pojišťovací agenti, tlumočnice, učitelky. Mladé kočky. Ženy se zkušeností. Zájemci o arteterapii. To jsou mojí keramičtí spolužáci. A naše výsledky? Tak to je úplně jedno. Právě tady, víc než kdekoli jinde, nám jde nejvíc o ten proces. Tvorbu. Práci s přírodním materiálem. Tvoření rukama. Vlastní nápad. Radost z hotového tovaru, i když reliéf nakřivo odstává ode zdi, z čajové konvice špatně vytéká voda nebo květináč na bylinky má ve finále spíš velikost hrnku na presso. Nejsme profesionálové, ani machři. My se chceme bavit, odpočívat, rozehrát prsty, fantazii a sny. A kdo zažil vášeň autorské tvorby, ten už nechce jinak.